O nás

Kronika našeho rodu

Jak to celé začalo?

Pohodlně se usaďte, ideálně s libovolným naším výrobkem, a čtěte. Na této stránce Vám totiž řekneme příběh. A ne jen tak ledajaký příběh, ale příběh o našem rodu, hezky od roku 1700, kdy náš statek vzniknul.

V dnešní době jsme zvyklí, že všichni přezentují své “silné” příběhy jako marketingový nástroj. My jsme to až do teď nedělali, ale vzhledem k tomu, jak hluboko se mi podařilo dohledat selskou tradici v rodě, tak jsem prostě neodolala. Takže jestli chcete opravdový příběh, který je poskládám z matrik a střípků okolo, tak čtěte níže:-)) Moc děkuji Blance Lednické, vynikající genealožce a kamarádce, za pomoc. Bez ní bych tohle v životě nedala dohromady.

Krátká vsuvka – množily se dotazy, jak jsme se mohli potkat a dát dohromady my dva se Standou, když já jsem ta intelektuálka z Prahy a on sedlák ze vsi. Takže za a) když jsme se potkali na vinařském zájezdu do Slovinska, tak jsem už nějakou dobu bydlela na vsi na jižní Moravě a za b) Standa je taky solidní intelektuál:-)) Ale vážně, fakt jsme se potkali na vinařském zájezdu, protože nás víno baví a já kromě jiných inťošských dovednoství jsem i degustátorka, takže můžu jezdit po výstavách vín a hodnotit je (kéž bych na to měla víc času). A to by jako základní vysvětlivka mohlo stačit, ne?

Rod Zelených jehož je Standa potomkem prokazatelně ve Vlkanči hospodařil na čísle 4 před rokem 1722 – v té době se sedlákům Jiříkovi a Ludmile narodilo první dítě. V roce 1730 pak následoval nejmladší syn Jiřík, který dále na statku hospodařil (hlouběji jsem se nedostala – mám k dospozici ještě matriku do roku 1694 a pak až 1649, ale v ní jsem zatím záznam z Vlkanče nenašla žádný). On sám měl syny dva, kteří se dožili dospělosti a tak udělal co udělal: vzal lánový statek, kterým číslo 4 bylo a rozdělil je na dva půl lánové statky, kdy na čísle 4 zůstal mladší Jakub (ano to nebylo překvapivé, normálně statek přebíral nejmladší syn) a starší syn Tomáš se s rodinou přestěhoval na tehdejší číslo 16 (nyní po přečíslování v roce 1838 při vytváření stabilního katastru číslo 42 – starý statek). Na číslo 16 se tímto odštěpená větev rodu Zelených přestěhovala mezi lety 1781 a 1784. A Tomáš si nevedl špatně – mezi lety 1796 a 1809 byl rychtářem a než ve věku 63 let zemřel stihnul s manželkou Annou povít 8 dětí (z nichž tři se dožily dospělosti). Říká se, že byl lepší hospodář než Jakub a proto mu otec dal o trochu polí víc a protože pole původně na každém dílu sousedila, tak bylo viděl, že Tomášovy díly jsou větší a nedělalo to v rodině dobrotu.

Po jeho smrti na statku zůstal jediný přeživší syn Jakub, který se opět stal rychtářem (cca mezi lety 1835 až 1850 možná i déle), který z prvního manželství měl 7 dětí z nichž žádné na statku nezůstalo (například nejstarší Tomáš je v roce 1848 zmiňován ve farní kronice jako student polytechniky v Praze, čemuž by odpovídalo i to, že mu byl v roce 1846 vydán křestní list, v té době asi jediný dostupný doklad). Z toho se dá usoudit, že statek byl v té době dostatečně properující. Z druhého manželství, kdy si v roce 1855 ve svých 62 letech vzal 24 letou Marii, vzešli dva synové. Josef a Jan, ale bohužel druhý Jan umírá malý, a maminka Marie ho nepřežila o více než dva roky. Jakub řečený Rychtář nakonec umírá roku 1867 v 74 letech a statek nechává 12 letému Jakubovi, který (netuším jak to zvládl) začíná hospodařit a posléze se i žení s Kateřinou, se kterou mají dvě děti a to Jana, kterého měl v 18 letech a Anastázii. Z této doby už máme nejen matriční záznamy, ale i paměti prapababičky tak víme, že Kateřina zemřela v únoru roku 1880 prý po pádu ze stromu (to by ho musela ale lézt prořezávat, což mi nepřijde pravděpodobné) a snad dokonce těhotná. Hospodář Jakub umírá neméně nešťastně roku 1886 při klenutí nových kleneb ve stáji, kdy se pod ním propadla nezatvrdlá nová klenba, což by samo o sobě asi přežil, ale přesně spadl na vidle a kolečko nebo tak něco a propíchl si hrudník.

Opět se hospodaření musí ujmout nedospělý syn Jan, kterému v té době bylo 13 let. Za ženu si jako dvacetiletý bere Barboru Havelkovou, pozdější panímámu Zelenou. Jan všechno zvládnul a stal se i zastupitelem a později starostou Vlkanče a dožil se 49 let. Říkalo se o něm, že chodil pěšky na sněmy do Prahy i do Vídně. Tentokrát když umírá, tak statek přebírá již 28 letý Josef Štěpán, kterého hned rok poté žení s prababičkou Antonií Tvrdíkovou z Vrbice. Sňatek byl z dohozu jak bylo tehdy zvykem a prababička, která byla z chalupy, se mohla na statek přivdat jen díky tomu, že jí tatínek našetřil pořádné věno. Prapraděda Josef Štěpán bohužel umírá již roku 1933 v únoru prý na nádor na mozku. Je otázka co bylo příčinou, ale je jisté, že byl nemocný trvale a na statku moc práce nezastal. Na všechno se museli najímat lidi, což bylo drahé a statek i díky výdajům se zavedením elektřiny do vsi a nákupem strojů sotva zvládal finanční závazky. V této době bylo na statku 2-5 koní, 6 a více krav, několik chovných prasnic (minimálně dvě), drůbež, králíci, holubi a bůhví co ještě. A po smrti hospodáře dvě ženy a tři malé holčičky. Zapoměla jsem totiž napsat, že mezi lety 1925 a 1931 se z manželství narodila tři děvčata – Marie, Bohuslava a Vlasta. A prababička se ještě téhož roku kdy ovdověla opět provdala – za Františka Rajdla. Panímáme Zelená se na to konto ze statku odstěhovala a mladší děti si vzala k sobě. Nejstarší Marie zdědila polovinu statku po otci a s otčímem a matkou na statku hospodařila. František Rajdl se o statek jako pracovitý tesař staral dobře.

Z manželství Františka a Antonie se narodily dvě děti – starší Anna a mladší František. Těsně po válce se babičce Marii na statku narodil nemanželský syn Jan (tedy poslední rozený Zelený), kterého po svatbě o pár let později osvojil jeho otčím a dostal příjmení Svatoň. V době, kdy se dostali k moci komunisti byl statek stabilizovaný a jeho hospodáři nebyli samozřejmě ochotni vstoupit do žádného družstva. Naštěstí nedošlo k tzv. rozkulačení, ale i tak na základě předepsaných nesplnitelných dodávek mléka a obilí se jim v roce 1953 podařilo zavřít hospodáře (do vězení šel dobrovolně místo prababičky, která měla být odsouzená jakožto vlastnice) a i když ho pustili po půl roce, tak prababička mezitím do družstva vstoupila. Díky tomu oba i s dětmi a malým Jeníkem (který na statku někdy trvale a někdy jen na prázdniny pobýval) a posléze i s rodinami dětí zůstali na statku bydlet. Družstvo užívalo hospodářské části až do doby výstavby nových kravínů a skladů. Prababička sama (František Rajl umřel již v roce 1968) dožívá na statku do osmdesátých let. Po její smrti je statek opuštěný a kvůli nevyřešenému spoluvlastnictví dále chátrá. Tato situace trvá do dneska a proto nás nenajdete na statku, ale na čísle 89. Areál statku jako takový byl v padesátých letech vyhlášen kulturní památkou. Podle dostupných záznamů zcela právem – vypadá to, že okolo roku 1874 již nějakou dobu stál a tudíž ho Tomáš Zelený nestavěl, ale zakoupil a přestavěl. V roce 1838 při rudolfínském mapovaní je obytná část zakreslená jako kamená (zděná) s dřevěným špýcharem, maštalí, stodolou a výminkem. Ke statku patřil i malý lom kamene, ze kterého se posléze stavěly náspy na c.k. dráhu Praha-Vídeň, která Vlkančí prochází. Tady si prababička posteskla, že za kámen málo platili, ale povoz s koňmi zlatem vyvažovali a oni neměli kdo by kočího dělal, tak povoz pronajmout na stavbu nemohli. Nakonec jí to ale nevadilo neboť mladší dvě dcery pak do těchto rodin, které pěkně vydělali na stavbě dráhy provdala!

Z druhé strany také můžeme hledat ve Vlkanči. Standova maminka je totiž také Zelená Když v roce 1781 až 1784 došlo k rozdělení polí mezi Jakuba a Tomáše, tak na čísle 4 se Jakubovi narodilo 9 dětí!! Z nich ale pouze u tří jsem dohledala, že se dožily dospělosti. Šlo o dva syny Václava Jana a Tomáše. Václav Jan zůstává na čísle 4 a nejmladší Tomáš dostává chalupu na čísle 18 a to s cca 2 hektary pole (statek v tento moment už nebyl dost velký na to, aby mohl být smysluplně rozdělen. Na čísle 4 byly velké stáje a stodoly, které aby byly využité musely mít k sobě dostatek polí – půl lán v našich podmínkách je cca 18 hektarů). Od tohoto momentu se Tomáši začalo říkat Chalupa. Je otázka z kterého statku pole dostali neboť Tomáš si za ženu vzal Kateřinu dceru Jakuba Buriana sedláka z čísla 10.

A tady je hezky vidět jak si tenkrát lidi uměli pomoct, protože máme ve Vlkanči v této době tři usedlé Zelené (dva půlláníky a jednoho chalupníka), tak už dostávají přízviskaVáclav Jan z čísla 4 je prostě Zelený (na čísle 4 jsou Zelení do dneška), Jakub z čísla 16 (později 42) je Rychtář a Tomáš z čísla 18 je Chalupa.

Na čísle 18 po Tomášově smrti zůstává Josef, po něm jaho syn opět Josef a když tomu se narodí pět dětí z nichž přežijí všechny, tak je na čase zaplavit vesnici) Nejstarší Jan narozený 1890 se v roce 1915 žení s Boženou Tlustou ze Skutče a stěhují se na číslo 37, v té době na konci vesnice (nyní v centru, bydlí tam babička). Nejmladší Josef naopak zůstává na čísle 18, kde příjmení Zelený v další generaci zaniká (znáte to – samé dcery). Jan s Boženou povili čtyři děti, které se až na nejmladšího Jana rozstěhovali po celé České republice (od Znojma až po ostrov nad Ohří a Most). Jan si bere za ženu Marii Jelínkovou a stěhují se do Stupárovic ke Golčovu Jeníkovu, ale přece jen jim to nedá a mezi lety 1953 a 1955 postaví na směněném poli od Zelených ve Vlkanči dům číslo 89 a tak se do vsi dostane další přízvisko k příjmění Zelený a to je Zápotocký (dům číslo 89 je na konci vsi za potokem). Na čísle 89 v současnosti najdete nás s dětmi. Děda Jan s babičkou Marií měli dvě děti Jana a Marii. A tak si Standova maminka Marie rozená Zelená v roce 1969 bere za muže Jana Svatoně, rozeného Zeleného. No komu by to vadilo, když poslední společný předek umřel v roce 1803 v požehnaném věku 74 let. A stěhují se na číslo 37 po prarodičích.

Pokud máte pocit, že výběr křestních jmen je trochu omezený, tak věřte, že je to pravda. Děti se pojmenovávaly po svých prarodičích a rodičích a místně oblíbeném svatém to i několikrát po sobě – například když prvorozený František umřel jako dvouletý, pak další narozený syn mohl dostat to samé jméno.

Ale vraťme se ke statku číslo 42 – kvůli nedořešenému spoluvlastnictví a tudíž nemožné rekonstrukci statku jsme v roce 2011 pořídili dům v Golčově Jeníkově, ze kterého v současnosti stěhujeme faremní konzervárnu domů do Vlkanče. Dojíždění bylo nepraktické tak jsme po tragické smrti strejdy Jana v roce 2014 koupili od tety, sestřenek a bratránka dům číslo 89 (již zmiňovaný výše) a v něm bydlíme. Díky tomu máme o další kus sadu plného starých odrůd víc. Tady Standův děda vysázel hlavně Matčino, Malináče, Croncelské a pak nověji asi strejda nějaké Rubíny a několik Renet.

V současné době máme něco přes polovinu původní půl lánové výměry, protože jsme pole rozdělili na půl a přidali jsme k tomu menší pole z babiččiny strany a něco málo mimo katastr Vlkanče jsme koupili. Obhospodařujeme asi 12 hektarů půdy, vše v režimu ekologického zemědělství. Zakládáme nové sady a máme i starý sad ještě z první republiky. Na zeleninu a bylinky máme něco přes 4 hektary pod oplocením a fóliák na zahradě u statku. Bylinky každý rok rozšiřujeme a naopak zeleninu jsme značně (po zrušení bedýnek) omezili. Výrobu jsme zahájili v roce 2014 a od té doby ladíme sortiment. V současnosti to jsou hlavně bylinné sirupy, o něco méně chutney, povidla, džemy, ale u těch závisíme na úrodě ovoce. Takže v roce 2020 například nemáme žádné třešně a švestek málo. Naopak jablek je spousta a mošt lisujeme minimálně jednou týdně a prodáváme čerstvý ze dvora.

A pokud si chcete počíst, tak zde jsou odkazy!

Napsali o nás

Líbí se Vám náš příběh?

Neváhejte, a staňte se jeho malou součástí!